Rozhovor s Tommym Emmanuelem o oddanosti hudbě

Světoznámý australský kytarový samorost Tommy Emmanuel, který 29. listopadu v Kongresovém centru Praha završí festival Kytara napříč žánry, už má za sebou úctyhodnou hudební kariéru a řadu zasloužených ocenění. O tom, jak moc je hra na kytaru a hudba obecně provázána s jeho životními událostmi, se mimojiné můžete dočíst v následujícím rozhovoru.

Tommy Emmanuel Tommy Emmanuel Zdroj: oficiální stránka hudebníka

Vaše dětství muselo být skutečně naplněné hudbu. Je pravda, že Váš otec prodal dům, kde jste bydleli, a většinu dětství jste strávil na cestách hraním rytmické kytary v rodinné kapele? Jak vzpomínáte na tato léta?

Je to tak a jsem velice rád, že jsem svou životní hudební dráhu mohl započít hraním v kapele s mou rodinou. Byl to dobrý začátek. Spoustu jsme se toho v mládí naučili. Vzpomínám si, že můj otec mi vtloukal do hlavy, že nikdy nesmím spustit oči z obecenstva a že špatně snášel, když jsem pořád spal vzadu v autě.

V roce 2002 jste zahrál nejpopulárnější australskou folkovou píseň Waltzing Matilda na ceremonii na památku obětí bombových útoků na Bali. Mohl byste nám říct, jak velký vliv na Vaši tvrobu má australská folková hudba a tzv. bush ballads? Co pro Vás znamenají jména jako Slim Dusty a Rolf Caster?

Waltzing Matilda je píseň, kterou zná každý Australan, protože je to součást naší kultury a když jsem byl mladý, tak jsem spolupracoval se všemi známými australskými country zpěváky a musel jsem se všechny ty písně naučit. Byli to skvělí lidé, kteří zpívali o životě v Austrálii.

Chet Atkins je často citován jako Váš hlavní inspirační zdroj. Jakou roli sehrál Atkins, americká country a americké blues obecně a tzv. nashvillský styl v utváření Vaší hudební osobnosti?

Chet byl především mým největším vzorem, když jsem byl mladý. Nashvillský styl tvoří podstatnou součást mého života, protože hudba, kterou jsem poslouchal v tu dobu, byla z Nashville a myslím, že nahrávky z té doby zněly tak dobře, že snad všichni chtěli hrát, jako kdyby byli z Nashville.

Během Vaší dosavadní hudební kariéry jste si zahrál po boku Cheta Atkinse, Erica Claptona, Sira George Martina, Johna Denvera nebo Les Paula. Je někdo další, po jehož boku byste ještě rád vystoupil?

Myslím, že jsem měl velké štěstí, že jsem měl tu možnost spolupracovat s takovými skvělými umělci. Svět je plný zázračně talentovaných lidí a je jich spousta, s kterými bych ještě rád spolupracoval. Zpěváci a zpěvačky, textaři a muzikanti, jež potkávám na cestách, jsou často velice zajímaví, stejně tak jako lidé z jiných zemí a kultur.

 


 

Vynalezl jste si svůj vlastní způsob vybrnkávání a perkusivní styl hraní na kytaru, kterým napodobujete zvuk bicích, když zároveň hrajete akordy a basovou linku, čímž se Vám podařilo nahradit celou kapelu. Co Vás motivovalo k tomu hrát jako tři muzikanti najednou? Chyběli Vám ti dva zbylí při hraní sólových koncertů?

Baví mě hrát sám... Je to pro mě vždy velká výzva, radost i pocta hrát pro lidi bez kapely za zády.

Většině lidem jste známý jako „australský chlápek, co dokáže ze své kytary vykouzlit až neuvěřitelné“. Možná už však nevědí, že jste se svým bratrem Philem zpíval a hrál na bicí v kapele Gold Rush a že jste hrál na elektrickou kytaru ve známé rockové kapele Dragon. Hrajete ještě na nějaké ostatní nástroje? Zahrajete si ještě někdy na elektrickou kytaru?

Občas si na elektrickou kytaru zahraju a vždy je to pro mě potěšení. Také moc rád hraju na basovou kytaru.

Jste držitelem několika čestných titulů, jako například „Certifikovaný kytarista“ (jenž Vám byl udělen přímo Chetem Atkinsem) a jste rovněž členem řádu Austrálie. Co pro Vás tyto tituly znamenají? Je pro vás hudba a hraní na kytaru posláním s určitým cílem?

Ceny a ocenění jsou sice moc krásná věc, ale účty z nich nezaplatíte. Ty zaplatíte jen těžkou prací. Myslím, že většina cen, které jsem obdržel, jsem si zasloužil stejně díky své těžké práci a svému odhodlání a rozhodně jen tak neposedávám a nepřemýšlím o tom, jak důležité pro mě tyto ceny jsou... Řekl bych, že to jsou spíš takové okamžiky uznání. Ano, rozhodně mám pocit, že hraní hudby pro lidi je mým životním posláním a věřím, že to je důvod, proč tu jsem. Je to pro mě velice důležité.

Napsal(a):
:DISQUS_COMMENTS

Další články

  • Árstídir jsou na desce Nivalis v té nejlepší formě

    Islandská kapela Árstídir již prošla řadou změn, co se počtu členů kapely týče. Nyní v triu vydává nové album nazvané Nivalis, které obsahuje 13 autorských skladeb převážně v angličtině, ale i na rodnou islandštinu, na kterou jsme u této kapely zvyklí, také dojde. Pokračují ve stejném stylu i nyní?

  • Foto: Respect festival 2018, Praha, 17. 6. 2018

    Již dvacátý ročník Respect festivalu se uskutečnil na Výstavišti Holešovice. V neděli vystoupili: Valentin Clastier a Steven Kamperman z Francie a Nizozemí, Bakolo Music International, Metá Metá, Yossi Fine a Ben Aylon a Orlando Julius z Nigérie a The Heliocentrics z Velké Británie. Více se o průběhu festivalu dočtete zde. Podívejte se na fotogalerii z druhého dne: 

  • Díky Buddy Guyovi blues stále žije

    Dnes již můžeme říci: legendární zpěvák a kytarista Buddy Guy přináší novou, již v pořadí osmnáctou studiovou desku nazvanou The Blues Is Alive and Well. Se skladbami nešetřil a nadělil jich bluesovým fanouškům hned patnáct a jako bonus si k nahrávání přizval známé hudební osobnosti, Micka Jaggera, Keitha Richardse i Jeffa Becka. A co tedy od počinu vlastně očekávat?

  • Foto: Respect festival 2018, Praha, 16. 6. 2018

    Již dvacátý ročník Respect festivalu se uskutečnil na Výstavišti Holešovice. V sobotu vystoupili: Alizera Ghorbani z Íránu, indičtí Barmer Boys, Chouk Bwa z Haiti spolu s The Angstromers, Dudu Tassa s The Kuwaitis a na konec Islam Chipsy. Více se dočtete v reportáži z celého víkendu. Zde vám přinášíme fotogalerii.