Rozhovor s Matem Ďurindou: Lidé se stydí být angažovaní

Je to jenom pár dní, co Maťo Ďurinda oslavil padesáté sedmé narozeniny. Přesto nadále zůstává jedním z nejvýraznějších frontmanů na české i slovenské hudební scéně. A stejně jako před třiceti lety, kdy Tubatanka s písněmi Pravda víťazí a Loď do neznáma podkreslovala Sametovou revoluci, i dnes se snaží držet prst na tepu doby a vyjadřovat se k nejpalčivějším problémům současného světa. Maťo Ďurinda při rozhovoru pečlivě vážil každé slovo. Dával si záležet na tom, aby jeho názory byly srozumitelné. Svojí hudbou nechce jenom bavit, ale i vzdělávat a otevírat svým posluchačům oči.

Maťo Ďurinda je na pódiu ve svém živlu. Maťo Ďurinda je na pódiu ve svém živlu. Zdroj: Archiv kapely Tublatanka

Nacházíte se uprostřed velkého turné s kapelou Citron. Jak zatím probíhá?

Hodně jsme se těšili už na českou část. Koncerty byly velmi úspěšné, přišla spousta lidí. Myslím, že je to dobrá kombinace, takříkajíc dvou česko-slovenských rockových legend. Fanoušci rockové scény byli spokojení. Několikrát jsme hráli před vyprodaným sálem, což mě velmi potěšilo. Byly to poctivé koncerty, každý hrál hodinu a půl, měli jsme kvalitní aparaturu se špičkovým zvukem. Osobně jsem při každé zvukové zkoušce kontroloval, zda je sál dobře ozvučený a myslím si, že lidé mohli být spokojení. Nemám rád, když jdu na koncert, který není dobře nazvučený, z toho jsem vždy velmi zklamaný. Nemáte potom ten správný zážitek. Co se týče Tublatanky, zazněly i písně, které jsme delší dobu nehráli. Třeba Šlabikár IV nebo novější Spomienka na Ďura Černého, který bohužel před třemi lety zemřel. Několik let bojoval s chorobou, které nakonec podlehl. My jsme mu byli na pohřbu a bylo to velmi smutné. Ďuro byl výborný muzikant, skvělý bubeník.

Společně s Ďurem Černým jste vlastně Tublatanku založil.

Ano, Tublatanku jsme založili spolu. V osmdesátém druhém roce jsme se seznámili v jedné bratislavské krčmě, jmenuje se Veľkí františkáni. Povídali jsme si u vína o tom, co máme všecko rádi a jaké kapely posloucháme a hned jsme si sedli. On také poslouchal  Deep Purple, Led Zeppelin, Black Sabbath, AC/DC, ty všecky dnes už legendární skupiny. A tak jsme založili Tubatanku. Hned jsme si řekli, že budeme hrát vlastní repertoár. Spousta kapel už tehdy hrála po všelijakých tancovačkách, aby si vydělala peníze. My jsme ale s Ďurem chtěli hrát vlastní muziku. O to jsme se od počátku snažili a snažíme se o to dodnes. Nehrajeme nic převzatého. Radši se potrápíme s vlastními texty, videoklipy a vším tím okolo. Takže Ďuro mi velmi chybí. Byl to i velmi zajímavý člověk. Ve všem se strašně vyžíval. Miloval jídlo a pití. Třeba když byly k jídlu halušky, tak on si je ještě krájel na půl, aby z nich měl delší požitek. Byl takový fajnšmekr na jídlo.

S Citronem jste složili také společnou píseň Silní a nezlomní. Jak vznikala?

Písničku jsme nahrávali na Slovensku. Jedná se o duet Ládi Křížka se mnou. My jsme spolu chtěli udělat duet už někdy v osmdesátých letech. Ale tehdy jsme byli moc zaneprázdnění, takže na to došlo až o třicet let později. Myslím si, že ta písnička se povedla, mám z ní velmi dobrý pocit. Text napsal Martin Sarvaš, který otextoval pro Tublatanku většinu alb. Napsal, myslím, velmi dobrý text o Československu. O lidech, kteří žijí v obou zemích v hlubokém přátelství. Potom vzniklo v Praze na tuto píseň lyric video. Řekl bych, že ta písnička v lidech zarezonovala. Nejen díky kvalitě, ale i tématu. Vždyť letos si připomínáme sto let od založení Československa. Takže to vlastně přesně zapadá. Československo je pro nás starší kolébkou. V Československu jsme se narodili, prožili jsme tu nejkrásnější období našich životů. Jak Češi, tak Slováci na to máme krásné vzpomínky. Jsem rád, že to přátelství mezi oběma národy stále funguje. Když třeba hrajeme hokej, tak Češi Slovákům vždy drží palce. Z toho mám velkou radost. Češi jsou zlatí!

 

 

Na turné hrajete po velkých halách. Je to pro Tublatanku v současnosti změna?

Mám rád velké sály, kulturáky, ale i malé kluby. V klubech je nejkomornější atmosféra. Lidi jsou tam u tebe tak blízko, že cítí tvou vůni. Když jsi zpocený, tak z tebe cítí ten pot. Vidí jak z tebe kape, jak to prožíváš, jakou energii do toho dáváš. Že se snažíš koncert odehrát co nejlépe. Že ti na tom obecenstvu záleží. A na výkonu. Myslím, že právě proto lidé v klubu dokáží koncert více ocenit. Vidí mimiku tváře, všechny detaily. Takže mám rád i klubové koncerty i velké sály.

Nedávno jste na Slovensku zahájil aktivitu za to, aby rádia hrála více slovenské hudby. Proč?

Je to občanské sdružení, které se nazývá Iniciatíva za slovenskú hudbu. Založili jsme ho asi před pěti lety s Jurajem Toporem z Tublatanky a Jožo Rážem z Elánu. Chtěli jsme nějakým způsobem zabránit diskriminaci slovenské hudby ve vlastním státu. Za posledních 25 let slovenská hudba ve slovenských rádiích rapidně ubývala. Z roku na rok jí bylo stále méně. I když se rádiím nabídla kvalitní píseň, tak ji nehrála. Vymlouvala se, že se jim to nehodí do formátu. Že hrají moderní diskotékovou hudbu a jakmile zaslechli kytaru, tak to odmítli. A to i přes to, že se jim nabízely písně s kvalitními texty a příjemné na poslech, nijak tvrdé nebo otravné. Dostali jsme se do bodu, kde v nejposlouchanějších rádiích zaznívalo pět až šest procent slovenské hudby. Neznám na světě žádný národ, který by toto dopustil. Asi před sedmi lety byla situace opravdu krizová. Docházelo k diskriminaci našeho jazyka. Přece nejsrozumitelnější jsou vždy písničky v rodném jazyce. Naší iniciativě nejde o to, diktovat rádiím, jaké písničky mají hrát. Chceme jenom, aby si písničku, která je kvalitní, někdo poslechl a akceptoval. Hlavní komerční rádia slovenské písničky buď znevažovala, nebo rovnou házela do koše. Nejjednodušší je přece okopírovat to, co se hraje v Americe nebo v Evropě. Docházelo k tomu, že první stovka zahraniční hitparády se vzala a vložila do rádia. Nakonec se do toho nechaly vtáhnout i veřejnoprávní stanice. Já mám rád anglo-americkou hudbu, protože to je zkrátka nejkvalitnější hudba. Ale rádia se nedala poslouchat, protože ji omílala stále dokola. A já jako slovenský občan nechci dopustit, aby se slovenská hudba vyháněla z vlastní země.

A jak se vám zatím daří?

Někteří lidé si mysleli, že chceme, aby se hrálo více Tublatanky a Elánu, ale o to nám vůbec nešlo. V Česku je to o něco lepší, ale tady se zase omílají pořád dokola ty staré věci ze sedmdesátých, osmdesátých let. Novější věci nemají moc šanci se prosadit. Ale Češi jsou alespoň natolik patrioti, že si tu českou hudbu v rádiu prosadí. I když ani je už to nemůže bavit poslouchat pořád dokola to samé. Je potřeba, aby se tím hudební redaktoři zabývali. Když se jim pošle CD, a mluvím o jakémkoliv žánru, aby se snažili najít, co je na těch nahrávkách kvalitní, a dokázali to zařadit do vysílání. Lobovali jsme u politiků tak dlouho, až se nám podařilo prosadit do zákona, aby slovenská rádia hrála 25% slovenské produkce. Není to moc, pořád je to jenom jedna čtvrtina, ale podařilo se nám alespoň to.

 

 

Inspiruje vás při psaní textů něco jiného než v začátcích Tublatanky?

Inspiruje mě víc věcí. Jsem více otevřený světu a koukám se na něj jiným pohledem, než když jsem byl v post teenagerském věku. Dnes se na věci dívám pohledem dospělého, vyzrálého muže, který už všelicos zažil a všelicos ví o světě. Hodně jsem v životě cestoval a také pravidelně sleduji zprávy. Mnoho věcí ve světě mě štve a trápí. A chci se k tomu vyjadřovat. Velkým tématem je pro mě v současnosti terorismus a trochu mě překvapuje, že se tomu zase tak moc kapel nevěnuje. Terorismus a protiválečná témata se moc neobjevují. Jako kdyby se lidé styděli být angažovaní a připomínat ve své tvorbě, jak strašná věc válka je. Jak zabíjí civilisty, děti. Mrzačí je. Je to úplně nesmyslné a zbytečné. Na konci šedesátých bylo hnutí hippies a ti se tomu hodně věnovali. Demonstrovali proti válkám, nosili na oblečení mírové znaky. Dnes jakoby už všem nezáleželo na ničem jiném než na penězích. Doba je hrozně povrchní a komerční. Jsem trochu zklamaný, že málokdo, ať už u nás, nebo ve světě, se zabývá angažovanými texty. Iritují mě zpěvačky, které zpívají texty typu „I wanna be bitch“. Často se mi hudba zdá textově prázdná. Jsou samozřejmě i výjimky, ale myslím si, že si kolikrát ani neuvědomujeme, jak hloupá hudba nás obklopuje. Takže dnes mě inspiruje spousta věcí. Například titulní písnička na posledním CD Svet v ohrození je anti-teroristická.

Inspirovalo vás k ní něco konkrétního?

Jednou jsem málem zažil terorismus na vlastní kůži. Když jsem byl v roce 2005 v Egyptě ve městě Sharm El Sheikh. Ve vedlejším resortu na Mubarakově promenádě vybuchla nálož a zabila tři turisty. Úplně zbytečná smrt. To se stalo inspirací k textu této písně. Napsala ho moje manželka Mirka, která je mnohem lepší textařka než já. Já se od ní učím psát texty. A na té desce jsou i další angažované texty, třeba písnička Revolúcia. Ta je o tom, jak se svět mění. Bohatí lidé budou už jenom bohatnout. Oni vše skupují a budou už jenom bohatší. A střední vrstva ubývá, je stále chudší a chudší. Tak to na světě bohužel je. Já si toho všímám a napsal jsem o tom tuto písničku.

Sledujte Musicweb na Facebooku:
 

Písničky jako Skúsime to cez vesmír nebo Pravda víťazí jsou dnes ale stále aktuální.

Ano, protože to byly také angažované písničky. Skúsime to cez vesmír je o tom, jak si vezeme vše, co je na lidstvu dobré v pomyslné raketě na nějakou jinou planetu. Tam nejsou války, závist, nenávist a lidé se tam nebudou zabíjet.

Jak to v současnosti vypadá se skládáním nové hudby?

Skládáme. Dlouho jsme neměli čas udělat nové cédéčko. Buď jsme byli na turné, nebo se mi narodily moje dvě děti. Dával jsem přednost tomu, že jsem se postaral o děti a vychovával je. Jsou stále ještě malé. Mám z toho trochu výčitky, vůči sobě i vůči fanouškům. Ale na novém CD už pracujeme. A můžu říct, že nápady, které mám, se týkají různých témat, která mě pálí. Chci, aby nové CD Tublatanky bylo pestré, názorové, zároveň jiné, než mají ostatní kapely. Rozhodně nechci, aby to byla nahrávka vydaná jen do počtu. Musí tam být kvalita, dám si na tom velmi záležet. Chci, aby cédéčko bylo vyvážené a nezklamalo fanoušky.

Napsal(a):
:DISQUS_COMMENTS

Další články

Rozhovory z rubriky