Rozhovor s Dominikem Millerem: Když tvrdě pracuješ a děláš dobré věci, dějou se zázraky Doporučený

Dominic Miller, přední Stingův kytarista, je od 24. dubna do 16. června na turné se svým sólovým albem Silent Light. Třemi ze čtyřiceti koncertů poctil také naše končiny a svolil k rozhovoru, odehrávajícím se na mole pražského klubu Jazz Dock. 

Dominic Miller na koncertě v pražském Jazz Docku 4. června 2018 Dominic Miller na koncertě v pražském Jazz Docku 4. června 2018 Foto: Dominik Effenberg/musicweb.cz

Dominiku, jsi momentálně na turné, na kterém hraješ každý den. Jak se cítíš?

Je to skvělé, neznám nic lepšího než hrát každý večer hudbu s mými přáteli - úžasnými muzikanty. Jasně, je to vyčerpávající, pořád cestuju, hraju sedm koncertů týdně, odehrajeme čtyřicet koncertů během čtyřiceti tří dní, což je dost šílené.

Ano, to je taky důvod, proč se na to ptám... (smích)

Jasně, ale my jsme všichni takhle šílení a milujeme, co děláme, nevím, co lepšího by se tak dalo dělat než cestovat a hrát hudbu lidem, kteří si jí skutečně váží.

Živil jsi se někdy něčím jiným než hudbou?

Ne, měl jsem to takto od začátku. Dá se říct, že do dvaceti pěti jsem se živil různě hraním po barech, všude možně, žil jsem v Londýně, ale pak to nabralo vyšší obrátky, začal jsem jezdit na turné, bylo to větší a větší...

Mohl bys mi říct o svých hudebních vzorech? Kdo tě ovlivnil, konkrétní lidi, kapely...

Jasně, bylo to spoustu vlivů. Narodil jsem se v Argentině, moje dětství probíhalo právě tady, takže jsem byl ovlivněn latinskoamerickou folkovou hudbou. Ne úplně tangem, ale spíš folklorem, to byl první vliv. Potom taky brazilská hudba, jako třeba Baden Powell a další. Kolem čtrnácti, patnácti jsem začal hrát klasiku, byl jsem úplně hotový - a vlastně pořád jsem - z J. S. Bacha, protože to je tak čisté, krásné, je tam všechno! Cokoliv hledáš, najdeš to u něj. Taky miluju Jimmiho Hendrixe, když jsem ho slyšel poprvé, říkal jsem si: "Proboha, co to je?!" Ale kromě všech možných hudebních vlivů jsou tu ještě nehudební inspirace. To, co mě inspiruje pro tvoření hudby, není hudba. Může to být jídlo, nějaká jiná forma umění, především ale lidské zkušenosti. A moje práce muzikanta spočívá v tom, že to všechno nějak přetvářím do hudby, všechny ty vjemy - to je to, co dělám. A ti lidé, kteří mi jsou vzory, jako by mě pořád sledovali, pořád se dívají, říkám si: "Bylo by to pro ně dost dobré?" Jako bych se ptal po nějakém svolení...

Jak bys popsal svůj vývoj, nejen ve smyslu muzikantském, ale taky jako lidská bytost? Vzpomněl by sis na nějaké milníky, které změnily tvůj přístup nebo myšlení?

Ano, prvním velkým milníkem bylo narození dítěte, protože najednou je všechno tak zvláště syrové, reálné... protože do té doby, měl jsem tehdy dvacet pět let, jsem byl zvyklý dělat, co se mi zrovna chtělo, mohl jsem chodit do baru, jak jsem měl chuť, byl jsem takhle šťastný, bylo to super, v kapse padesát liber a byl jsem v pohodě... Ale pak, mít dítě, to mě motivovalo dělat věci správně, hrát s těma správnými lidmi, opřít se do toho... A potom můj první rozvod - to byl taky milník, protože to bylo pro mě probuzení. Takže vždycky to byly osobní věci, které určovaly moji kariéru. Samozřejmě tam byly taky typicky kariérní průlomy jako třeba spolupráce s Philem Collinsem, on byl klíčem pro moji hudební kariéru. A pak další lidi, kteří mi pomohli se posunout dál, ale skutečné milníky pro mě nemají žádnou souvislost s hudbou nebo kariérou.

Myslela jsem si, že to budeš vnímat takhle... A ohledně Phila Collinse, chystáte ještě něco společného?

Hm, nemyslím si. Pracovat s ním byl jedním z nejlepších zážitků mé kariéry, ale byla to krátká intenzivní zkušenost. Pak jsem začal pracovat se Stingem, to mě absolutně zaměstnalo, odehrál jsem s ním tisíc sedm set koncertů během dvaceti let, je to dlouhá doba. Nemám moc čas dělat cokoliv jiného kromě nahrávání s pár umělci ve studiu, a teď dělám svoje věci tady. Takže mezi Stingem a tímto, co zrovna probíhá, jsem měl taky nějaký rodinný život, ale na nic jiného vážně nebyl prostor. Jsem deset měsíců v roce na cestách, jsem jako nomád... Ale taky mám reálný život s rodinou - ženou, dětmi.

Čtěte také: První den Metronome festivalu ve znamení Stinga

Je to pro tebe náročné, spojit rodinný život s hudební kariérou?

Samozřejmě, je to extrémně složité. Víš, co je největší problém? Týká se to většiny muzikantů, ale nejen, jsou to spisovatelé, tanečníci, různí umělci - když opravdu miluješ to, co děláš, máš pro to opravdovou vášeň, je dost těžké být za takového člověka vdaná nebo být s takovýmto typem partnera, protože ta pravá vášeň je prostě v umění. A s kýmkoliv jsem měl vztah, nikdy jsem nedokázal být absolutně oddaný, protože - a nejsem na to hrdý - jsem oddaný hudbě. Takže je vážně náročné být s někým takovým. Ale takhle to bylo vždycky, když jsem potkal partnerky, které jsem v životě měl. Ony to věděly. Dlouhou dobu trvalo, než jsme se všichni pochopili a přijali tuto skutečnost. Dneska je, myslím, všechno OK.

 

 


Jaký máš vztah k písni The Shape Of My Heart, ktrou jsi pro Stinga složil?

Můj postoj je takový, že jsem velmi vděčný Stingovi a jeho imaginaci, který uslyšel kytarový motiv jako píseň, což já jsem v ten moment takto neslyšel. Přišel jsem s takovým malým tématem, úplně náhodou, a on říká: "Co to je?" Zajímavé je to, že jsem to myslel jako sekvenci, spíš jako cvičení pro sebe se šestistupňovými akordy, k čemuž mě inspiroval Chopin. Tak jsem si to hrál, Sting se ptal, já odpověděl, že je to cvičení a on: "To je píseň." Mám moc rád text té písně, je to nádherná věc a velmi šťastná spolupráce.

Co si myslíš o typicky muzikantsky sebedestruktivních činnostech, jako je požívání alkoholu, drog... Máš dojem, že je nutné to spojovat s hudbou? Je nutné mít své divočejší období?

Ne, nemyslím... Mám dojem, že když je člověk mladý, je to přirozené, rozhodně musím přiznat, že jsem měl divočejší období. Pro mě to byly devadesátky, kdy jsem pořád cestoval po světě, hrál na stadionech, stouplo mi to do hlavy, byl jsem mladý, chápeš... Párkrát jsem to přepálil, ale vůbec toho nelituju, každopádně to není moje volba v tuto dobu. Je to hodně dlouho, co jsem takhle žil. Rozhodně si nemyslím, že je nutné to takto dělat, když chceš být dobrý muzikant. A taky si myslím, že když se fakt soustředíš na to, co děláš se skutečnou pozorností a péčí, drogy můžou být i přínosem, nemyslím rekreační užívání, ale spíš pro otevření představivosti. Už drogy neberu, bral jsem je, když jsem byl mladý. A nechtěl bych to znovu zažít. Nemyslím, že to potřebuju, našel jsem se, nepotřebuju žádnou stimulaci.

A je něco, čeho bys litoval z hlediska, kde jsi teď?

Nelituju ničeho v minulosti. Jediná věc, která mě mrzí, je, že jsem nenaplnil úlohu manžela a otce. Je to jediný černý mrak v mém životě. Nedostál jsem standardu, který jsem od sebe očekával. Kdyby mi bylo čtrnáct a povídal bych si s člověkem, kterým jsem teď, ten čtrnáctiletý by byl zklamaný z toho, jak to dopadlo.

To mě ale přivádí k otázce, jak ses cítil, když jsi hrál se svým synem na jednom pódiu...

Bylo to skvělé! Ale vlastně to neprožívám moc emocionálně, protože můj syn je kytarista a je to dobrý kytarista. Nemám z toho nějaké zvláštní pocity, až tedy na případy, kdy cestujeme a já stojím frontu před bezpečnostní kontrolou a říkám: "Pusťte ho, to je můj syn". Je krásné, že teď můžeme cestovat spolu, protože on konečně chápe, jak jsem žil, když jsem byl pryč, cože to vlastně dělám. Dělal jsem vždy to, co jsem miloval, s lidmi, které jsem miloval, a snažil jsem se to dělat dobře. A on to konečně chápe. Je to vlastně dost uzdravující proces, protože vidí, že to za to skutečně stálo, protože by udělal to samé. Je to jakési zadostiučinění.

Myslíš, že tvůj syn od tebe cítí nějaká očekávání?

Ne, nemyslím, náš vztah je na dost pohodové bázi, nejsou tu žádná očekávání. Ale taky vím, že chce dostát vysokým standardům, stejně jako jsem se snažil ve své kariéře já. Ale tak to je, když chce člověk dělat dobrou práci, musí se udržovat na vysokém levelu - pořád, nejen někdy - pořád. To je jediný způsob, jak se udržet v branži. Takže možná tohle by se dalo nazvat tlakem - vždy dostát vysokého standardu.

Ale jestli tomu rozumím správně, ten tlak vychází z něj, protože tomu taky takhle rozumí...

Jasně, nepochází ode mě, ale on ví, že mám jeho číslo a že ho sleduju a poslouchám. Takže ví, že mu můžu dát zpětnou vazbu ve smyslu: "Hele, prober se, mohlo by to být lepší." Ale je to krásný pocit, když slyším, že hraje fakt hezky...

A co bys tedy doporučil mladým muzikantům, kteří chtějí být úspěšní?

Ohledně úspěchu? Ať na něj nikdy nemyslí! To je ta poslední věc, na kterou by měl člověk myslet. Stačí se soustředit na to, aby člověk dělal věci dobře, s úctou k druhým lidem, být s druhými zadobře, otevřít uši, víc poslouchat než mluvit a dělat dobrou práci. Úspěch je vedlejší produkt dobré práce. A když je pak člověk úspěšný, tak to přijmout, ale nevyhledávat, to není správná cesta, jak se dostat do této branže. Je to ta špatná. Úspěch přichází s tvrdou prací.

Máš nějakou životní filosofii nebo duchovní cestu, která se ti v hudbě promítá?

Ne, takhle bych to asi nenazval... Nejsem nábožensky založený, ale věřím v jakousi vyšší sílu. Inspirace je často dar, kterého si člověk musí vážit a musí ho umět přijmout. Nemysli si, že všechno, s čím přijdeš, vychází z tebe. Je to spíš dar. A je na Tobě, aby jsi ho zhodnotila. Takže jediná věc, kterou říkám, je: "Ber to, co děláš, velmi vážně, ale neber moc vážně sám sebe." Tohle mi funguje. Protože život je skvělý, chci si ho taky užít, chci se bavit, ale taky chci dělat dobrou práci.

 

 

Přemýšlela jsem o tom právě v souvislosti s tvým promo videem k novému albu Silent Light, se kterým jsi teď na turné. Jsi tam sám a vypadá to jako cesta bez začátku a konce, jen cesta. Jestli můžeš říct, zda v tom byl nějaký záměr, jestli jsi tím chtěl něco ilustrovat...

Skladba se jmenuje Water, nic jsem tím nechtěl vyjádřit, bylo to video, ve kterém mě režisér navigoval: "Stoupni si tam, jdi takhle." Vůbec jsem neměl pro toto video vizi. Ale pro hudbu ano, a ta vize je velmi jednoduchá. Jmenuje se to Water, protože mám fakt rád proces, kdy voda teče ze skály, není tu nic, co by člověk mohl udělat, aby nějak ovlivnil, jakým směrem voda poteče, prostě teče. A tato skladba je inspirována pozorováním tohoto přirozeného procesu. Je to jako v hudbě, kdy hraju a najednou mě to někam táhne a já si říkám: "Aha, je to tudy," chápeš...

Chápu. A máš nějakou vizi pro tohle turné, co bys chtěl lidem ukázat, předat?

Koncept stojící za Silent Light je takový, že jsem fascinován rozhovory s lidmi, když tu není žádný dialog. Řekněme, že si povídáme a pak nastane ticho. Nejsou tu žádná slova, ale je tu určitý prostor, kde cítím, že většina je už vyřčena. Protože právě třeba přemýšlíš o tom, cos řekla, pořád nám něco běhá hlavou, přemýšlíš, s kým právě mluvíš, je tady jakýsi podprahový dialog, který je telepatický a je to čistě lidská záležitost. To se teď právě snažím dělat v hudbě. První skladba se jmenuje To, co jsi neřekl, to je přesně ono, snažím se jen vyjádřit myšlenku ticha, které je mnohem informativnější než skutečný obsah řeči a zvuku. Ale to není přímo poselstvím tohoto konkrétního turné, je to oslava hudby, kterou mám rád.

Obsahuje to samozřejmě nějaké poselství, ale není to jen o tom. Co bych rád nabídl posluchačům, je ukázat, jak tři lidé na pódiu komunikují, máme tam hodně improvizace. Například dneska jsem slyšel Bee Gees v rádiu, tak mě napadlo to dát na konec koncertu, prostě proto, že je to sranda. Není v tom žádná zpráva, chci jen lidem přinést tu oslavu hudby, improvizaci a vlastní jazyk hudby, což se děje, když se díváme na sebe navzájem a reagujeme místo toho, kdybych tu přišel s nějakým plánem. Nemám playlist. Nemám plán. Je to jako rande naslepo. Bylo by naprosto směšné, jít tam s nějakými připravenými frázemi. Vždyť jsem tu osobu ještě neviděl, to by bylo úplně šílené! Kdo jsem, abych mohl přijít tady do Prahy a měl celý svůj dialog připravený, své vyprávění, není tady způsob, jak bych to mohl vědět dopředu. Takže se jen snažím cítit to prostředí a vytvářet kontakt s publikem, a tohle právě miluju. Někdy to funguje a někdy taky ne. A je to v pořádku.

Sledujte Musicweb na Facebooku:
 

Vytvářel jsi s těmito muzikanty taky svá předešlá alba? Hrajete spolu často?

Ano, často, Miles (Miles Bould - bicí, perkuse, pozn. red.) hraje na všech mých nahrávkách a Nick (Nicolas Fiszman - bas. kytara, pozn. red.) hrál na jednom nebo dvou, ale hraju s ním naživo už dlouho, vždycky byl součástí mé kapely. Je to úžasný hráč, velmi inteligentní člověk, velkorysý, a stejně tak Miles, jsou to skvělí lidé... Výborné na těchto lidech je taky to, že se momentálně pohybujeme na jazzovém poli, ale oni nejsou jazzoví muzikanti. Jsou spíš popoví, rockoví a to je klíč, to je ta tajná ingredience. Moc rád hraju jazz ve smyslu jazzové filosofie a komplexity. To je klíč k úspěchu. Něco jako Weather Report. Někteří z nich byli fakt hodně dobří jazzoví hráči a někteří z nich byli spíš do popu jako třeba Jaco Pastorius, to je důvod, proč to tak funguje.

Máš ještě v životě nějaké cíle, nebo už máš splněno?

Ano, je tu něco, co bych moc rád udělal. Chtěl bych jet na kole z Marseille do Londýna. To je jeden z mých cílů. Akorát potřebuju někde najít volný měsíc v diáři, což se zdá být velmi obtížné. Ale moc rád bych se takhle projel, pravděpodobně ještě s někým. Můj manažer taky jezdí na kole, tak možná s ním... Ale ohledně kariéry, to nevím, nemám žádné kariérní ambice. Chci stále pracovat s dobrými lidmi a když přijde příležitost, tak ji prostě uchopím a uvidím, co se stane. Když tvrdě pracuješ a děláš dobré věci, dějou se zázraky.

Napsal(a):
:DISQUS_COMMENTS

Další články

  • Lynyrd Skynyrd vydali živé album

    Rocková kapela Lynyrd Skynyrd vydala záznam koncertu, který se odehrál v americkém městě Atlantic City. Vystoupení proběhlo už před dvanácti lety.

  • Historicky první koncert Buddyho Guye se blíží

    Ve čtvrtek 8. listopadu se splní sen všech českých bluesových fanoušků. V Praze vůbec poprvé zahraje kytarista a zpěvák Buddy Guy, jednoznačný úřadující bluesový král, poslední aktivní pamětník rozkvětu chicagského blues na přelomu 50. a 60. let, velký vzor kytarových es Jimiho Hendrixe, Erica Claptona, Jeffa Becka či Jimmyho Page.

  • Paul Brady a Andy Irvine se vrátili o 40 let

    Když se řekne: "Teď vám zahrajeme skladby z desky, kterou jsme nahrávali před čtyřiceti lety...", ihned si posluchač uvědomí, jaká doba mezitím uplynula. Paul Brady a Andy Irvine desku nahráli přesně před 42 lety a nejen ji přijeli živě představit na pražský koncert v rámci festivalu Struny podzimu. Část hudební historie ostrovního Irska tak přemístili alespoň na jeden večer k nám.

  • Foto: Paul Brady a Andy Irvine, Divadlo Archa, 17. 10. 2018

    Jedinečná příležitost se naskytla fanouškům irské folkové hudby v Divadle Archa, kde vystoupili průkopníci tohoto žánru Paul Brady a Andy Irvine a během dvě a půl hodiny trvajícího koncertu zazpívali a zahráli irské tradicionály ve vlastní úpravě i autorské skladby. Z koncertu, který se konal pod záštitou festivalu Struny podzimu a mnoho měst toto uskupení během tohoto miniturné nenavštívilo, vám přinášíme fotoreport.

Rozhovory měsíce

Nenalezeny žádné aktivní soutěže