Rozhovor s Carlou Bley: Žít se svým baskytaristou je pohodlné a praktické Doporučený

Pro musicweb.cz se vyjádřila osobitá americká jazzová skladatelka a klavíristka. Kromě chystaného pražského koncertu se rozhovořila i o tom, jaké je to spolupracovat v kapele se svým manželem či jak se rozvinul jazz od doby, co začala sama tvořit. Pro musicweb.cz přeložila Adriana Semlová.

Carla Bley v Jazz Docku 1. června 2014 Carla Bley v Jazz Docku 1. června 2014 Foto: Jakub Macháček/musicweb.cz

Začínala jste v 60. letech jako umělkyně v New Yorku, městě jazzu. Platí stále, že je New York Mekkou pro jazzmany? Je tamní scéna stále tak progresivní? Jak byste ji popsala našim čtenářům?

Je to už opravdu mnoho let, co jsem v New Yorku trávila většinu času. Zdá se mi ale, že je to pořád stejné magické místo, jako bylo před lety, a proto je jakýmsi magnetem pro mladé hudebníky. Když jsem prvně přijela do New Yorku, což bylo v padesátých letech, bylo to jediné místo, kam jazzoví hudebníci mířili. To už dneska jiné, ale i tak si New York udržel vlastní jazzovou scénu.

Dodnes jste jedna z hlavních představitelek free jazzu, proto bych se chtěl zeptat, jak vnímáte jeho roli v dnešní době v porovnání s 60. a 70. lety...

Asi nejsem ten nejvhodnější člověk, koho se na tuhle otázku máte ptát. Každý den jsem ponořena do vlastní hudby a myslím si, že nemám mnoho času na to, abych se tímto zabývala. Mnohem méně řeším, co se v jazzu děje, než kdy předtím, protože jsem opravdu v jednom kole a stále tvořím vlastní muziku. Přehodila jsem se do režimu „tvorby". Inspiruje mě všechno. Nikdy nevíte, co vás praští přímo do očí a vy to pak zužitkujete pro svou hudbu.

Naposledy jste se představila v Praze v roce 2014, co chystáte nyní pro pražský koncert v Jazz Docku?

Jsem primárně skladatelka. Od té doby, co jsem naposledy vystoupila v Jazz Docku, jsem napsala mnoho nové hudby pro trio s Andy Sheppardem a Stevem Swallowem. Vlastně většina toho, co jsem od roku 2014 napsala, byla právě pro tohle trio. Chystám se tuto hudbu představit i nyní v Jazz Docku a přidám k ní několik kousků, které hrajeme už léta.

 

 

V 60. letech jste experimentovala na „Arp and Moog synthesizers", zaujaly Vás v současnosti nějaké elektronické novinky natolik, abyste je vyzkoušela?

Syntezátory mě nezajímají, dříve jsem si ale experimenty s nimi užívala. Skládám na desce klavíru, s papírem a s tužkou v ruce jako člověk ze sedmnáctého století pro hudebníky s různými přístroji, kterými se snaží o nejrůznější zvuky. Je to vlastně velice jednoduché, ale hlavně efektivní.

Se svým manželem Stevem Swallowem koncertujete již pěknou řádku let. Jaké to je mít v kapele manžela? Netrpíte někdy ponorkovou nemocí? (smích)

Je velice pohodlné a praktické žít s baskytaristou z vlastní kapely. Hrajeme spolu skoro každý den, ale nikdy nejsme z této rutiny unavení. Vyrážíme na jarní turné s triem, které začne právě v Praze, a v každé volné chvilce oprašujeme pro playlist repertoár. Hranice mezi hudbou a životem samotným pro nás vlastně neexistuje. A nám se to tak líbí.

V 60. letech jste zaujala svojí jazzovou operou Escalator over the Hill, k níž jste přizvala řadu skvělých hudebníků té doby. Jak byste zpětně popsala čtenářům tento hudební experiment?

Escalator je něco, co mohlo být napsáno pouze v době, kdy bylo, a také tehdy mohlo nahráno. Popisuje svět té doby, který byl pro mě nádherně šílený, výbušný a barevný.

Na které hudebníky, s nimiž jste hrála, či pro ně komponovala, nejvíce vzpomínáte? Kteří Vás nejvíce hudebně ovlivnili, dá-li se to tak říci?

Nejsem si jistá. Jak jsem se již zmínila, píšu hudbu každý den a paměť je jeden z nejdůležitějších aspektů skládání. Ale nemohu přesně říci, která vzpomínka mi vytane ve který okamžik na mysl. Jsem vždycky ovlivněná něčím, čím bych být ovlivněná neměla, nebo bych si to alespoň přála nebýt. Myslím, že je velmi důležité být ve střehu ke všemu kolem – nikdy nevíte, co nebo kdo se kde znovuobjeví.

 

 

Baskytarista Jack Bruce mě odjakživa fascinoval, jak se uměl pohybovat jak na poli jazzu, tak i rocku či blues. Jak na něj vzpomínáte?

Jack Bruce a já jsme měli dlouhou společnou cestu a mnohokrát jsme spolupracovali. On dokázal být neopakovatelně soucitný i velkolepě složitý, někdy se mu to dokonce podařilo ve stejný čas. Vždycky mě neskutečně fascinovala jak jeho hra na baskytaru, tak i hudba, kterou skládal. Hodnota jeho tvorby je v tom, že se vyhýbá jednomu žánru, nelze ho prostě zařadit.

Vystupovala jste rovněž s Nickem Masonem ze skupiny Pink Floyd, co Vás, jazzovou skladatelku, k této spolupráci přivedlo?

Nick Mason chtěl natočit vlastní album, které by nebylo o Pink Floyd, a obrátil se na mě. Mám tohle album moc ráda, ale mnoho lidí ho nezaznamenalo, a tak vyšlo nějak do ztracena. Nick se mnou hrál ještě v několika projektech, které tehdy připravoval můj tehdejší manžel Michael Mantler. Nick taktéž úplně ignoroval hudební „škatulky", a v tom jsme si rozuměli.

Na svém kontě máte tolik desek, tolik odehraných koncertů, co děláte, když se zrovna nevěnujete hudbě?

Hodně zahradničím. Také jsem dříve stavěla kamenné zdi, což mi připadalo dost podobné skládání. Ale dneska si raději své ruce lépe hlídám, abych mohla hrát na piano.

Jakou roli hraje ve Vaší hudbě improvizace?

Všechno, co napíšu, je založeno na improvizaci. Svět hudebníků, který znám, se skládá z lidí, kteří hudbu klidně přečtou, ale stejně tak ji rovnou zahrají. Vždycky se oboje schopnosti hodí, doplňují se. Mými oblíbenci jsou improvizátoři, kteří ale přemýšlí jako skladatelé. A opačně, skladatelé, kteří přemýšlí nad improvizací.

Sledujte Musicweb na Facebooku:
 

Máte nějakou radu pro začínající jazzové hudebníky?

Je opravdu nepředstavitelně obtížné uživit se jako jazzový hudebník. Když cítíte, že nemáte jinou možnost než tvořit hudbu, stále můžete úspěšně prodávat auta, nebo ještě lépe, stát se prezidentem.

Napsal(a):
:DISQUS_COMMENTS

Další články

  • Egberto Gismonti v Praze ukázal mistrnou hru na kytaru i klavír

    Na festival Struny podzimu zavítal sedmdesátiletý brazilský hudebník Egberto Gismonti. Během jednoho večera v krásných prostorách Anežského kláštera ukázal posluchačům ve dvou koncertech svůj mistrovský um jak ve hře na kytaru, tak i na klavír.

  • Historicky první koncert Buddyho Guye se blíží

    Ve čtvrtek 8. listopadu se splní sen všech českých bluesových fanoušků. V Praze vůbec poprvé zahraje kytarista a zpěvák Buddy Guy, jednoznačný úřadující bluesový král, poslední aktivní pamětník rozkvětu chicagského blues na přelomu 50. a 60. let, velký vzor kytarových es Jimiho Hendrixe, Erica Claptona, Jeffa Becka či Jimmyho Page.

  • Paul Brady a Andy Irvine se vrátili o 40 let

    Když se řekne: "Teď vám zahrajeme skladby z desky, kterou jsme nahrávali před čtyřiceti lety...", ihned si posluchač uvědomí, jaká doba mezitím uplynula. Paul Brady a Andy Irvine desku nahráli přesně před 42 lety a nejen ji přijeli živě představit na pražský koncert v rámci festivalu Struny podzimu. Část hudební historie ostrovního Irska tak přemístili alespoň na jeden večer k nám.

  • Foto: Paul Brady a Andy Irvine, Divadlo Archa, 17. 10. 2018

    Jedinečná příležitost se naskytla fanouškům irské folkové hudby v Divadle Archa, kde vystoupili průkopníci tohoto žánru Paul Brady a Andy Irvine a během dvě a půl hodiny trvajícího koncertu zazpívali a zahráli irské tradicionály ve vlastní úpravě i autorské skladby. Z koncertu, který se konal pod záštitou festivalu Struny podzimu a mnoho měst toto uskupení během tohoto miniturné nenavštívilo, vám přinášíme fotoreport.

Rozhovory z rubriky

Rozhovory měsíce

Nenalezeny žádné aktivní soutěže