Ztroskotání konceptu: „New“ Conception of Jazz po 20 letech Doporučený

Norský klávesista Bugge Wesseltoft si přivezl 25. října do paláce Akropolis k oslavám dvacetiletého výročí vydání první desky svého projektu New Conception of Jazz 4 mladé norské hudebnice. Za jejich prvotním půvabem a smyslností se však skrýval večer unylosti a průměrnosti.

Bugge Wesseltoft Bugge Wesseltoft Foto: Kamil Košun/musicweb.cz

„Futurista" (přízvisko, kterým ho opatřil Palác Akropolis) Bugge Wesseltoft patří mezi ostřílená jména norského jazzu. Na kontě má spolupráci s řadou uznávaných jazzmanů po celém světě a jeho první album s projektem New Conception of Jazz společně s alby Nilse Pettera Molvaera Khmer a Saint Germaina Boulevard rozvířilo v druhé polovině 90. let stojaté vody moderního jazzu a pozvedlo ho dravou a odvážnou fúzí s elektronikou ze zacyklenosti, v níž byl v tu dobu uvězněn. Podobně jako pro Saint Germaina je pro Buggeho určující v elektronické hudbě především house, a tudíž rovný pulzující beat, na němž staví pomocí jazzové harmonie rozvedené akordy, průrazné basové linky a pouští se do okázalých improvizačních postupů.

Letošní 20. výročí New Conception of Jazz slaví Bugge na turné s novou sestavou složenou výhradně z žen. Kapelu tvoří saxofonistka Marthe Lea, kytaristka Oddrun Lilja Jonsdottir, bubenice a zpěvačka Siv Øyunn Kjenstad a tablistka Sanskriti Shrestha. Ne, že by hudebnicím chybělo nadání a hudební schopnosti, ale jako sólistky příliš nevynikají. O to více mě udivil Buggem koncipovaný program koncertu, kdy se na začátku každé skladby představila jedna z dam sólem a až následně se k ní přidala celá kapela. Spíše než okázalým sólovým eskamotérstvím však kapela vynikala rytmickým feelingem, který vycházel zejména z bubenice a tablistky, a který ještě Bugge tvrdil elektronickými beaty. Z toho důvodu se zdálo neprozřetelné nechat hudebnice, aby se smažily ve vlastní šťávě a tlačit je do maskulinní tendence vyžívání se v nekončících a okázalých sólech, kterou s notnou dávkou ironie tak rádi kritici jazzu označují za onanii.

 

 

První „dámou na holení" byla tenorsaxofonistka Marthe Lea, jejíž sólo trpělo nesebevědomou přelétavostí a snahou objevit sebe sama: Na své pouti za vlastní stage identitou odskakovala od jednoho tématu k druhému a nakonec se našla až v nasládlých klišé, z nichž ji vysvobodil až zbytek kapely pozvolným beatem. Po ní přišla na řadu kytaristka Oddrun Lilja Jonsdottir, jejíž sólový projev rovněž působil jakoby na sebe bez ladu a skladu kupila nespojité kytarové licky. Z jejího stylu hry i zvuku bylo evidentní, že se zhlíží v Johnu Scofieldovi, chyběla jí však jeho osobitost a invence. Až sólo bubenice a zpěvačky Siv Øyunn Kjenstad se neslo na poměrně zajímavé freejazzově běsnící vlně, kterou ještě umocňoval Bugge živým efektováním a samplovanými beaty. Podobně osvěžující bylo i sólo tablistky Sanskriti Shrestha, které navíc obohacovala rytmickým zpěvem rág. K té se následně připojila kytaristka mclaughlinovskými běhy a v tu chvíli zajímavou směsí indické a jazzové improvizační tradice kapela silně připomínala McLaughlinovo období s Shakti. Bohužel mdlým návratem k Buggeho starší skladbě Existence zase nadšení opadlo a obligatorní přídavek už si mohl každý poslechnout klidně od baru.

I přes fyzickou i psychickou strnulost dam a průměrnost jejich sólových výkonů se však kapela mohla pyšnit několika pozitivními stránkami, z nichž ta nejsilnější spočívala v její synergii. Hudebnice si vzájemně dodávaly sebevědomí a jistotu a společně jim to hrálo místy opravdu pěkně. S rozjetým shufflovým beatem na bicí, které parádně rytmicky doplňovaly tabla, to dámám slušelo a místy svou dravostí i zvukem připomínaly starší počiny již zmiňovaného Johna McLaughlina.

Futurismus, o kterém se ve spojení s Buggem hovoří, není bohužel již ničím víc než prázdnou a otřepanou frází. To, že by ještě v dnešní době mohlo být moderní či vizionářské spojovat elektronické beaty s jazzem, si už snad nemůže myslet nikdo, komu neuniklo dění na poli nu-jazzu za posledních 20 let. A každý, kdo má alespoň trochu přehled o tom, kam se jazz v posledních 20 letech ubíral ví, že možnosti housu již byly téměř naprosto vyčerpány (pomyslete electroswing!) a pokud mají ještě v nějakém kontextu smysl, tak je to v klubovém v reprodukované formě, kdy to pořádně duní a nikoliv na koncertním pódiu a už vůbec ne v sálu uzpůsobeném k sezení.

Sledujte Musicweb na Facebooku:
 

Nezbývá než prohlásit, že Buggeho „nový" koncept jazzu uvízl na mělčině, svou zahleděností do sebe sama se stal v podstatě nehybným, což je z pohledu futurismu, mezi jehož hlavní estetické impulzy se řadí právě dynamika a pohyb, poměrně zásadní zádrhel.

Napsal(a):
:DISQUS_COMMENTS

Další články

Další podobné články