Zasloužil si Brad Mehldau standing ovation? Doporučený

V neděli 13. května se naplnil sál pražského Divadla Hybernia jazzovými fanoušky, nedočkavě vyčkávající světoznámé Brad Mehldau Trio s jejich typicky nenapodobitelným melancholickým zvukem a jiskřivou tvořivostí.

Brad Mehldau Brad Mehldau Zdroj: youtube.com

Jazzové trio v sestavě Brad Mehldau na piano, Larry Grenadier na kontrabas a Jeff Ballard za bicími není třeba dlouze představovat. Jejich přínosem je především citlivá kombinace klasické hudby, jazzové tradice a experimentování s popem či rockem v moderním kabátku s velmi typickým, místy zasněným, chladným zvukem o který se zasluhuje především band leader Brad Mehldau. Tato hvězdná sestava je známá nejen z pódií jazzových festivalů, ale také z hudebně velmi vlivných nahrávek jako jsou například The Art of the Trio (Vol.I.-V., 1997-2001), Highway Rider se symfonickým orchestrem (2010) nebo moderní jazzové progresivní album Ode (2012).

Brad Mehldau Trio otevřeli koncert kratší skladbou Little Person, následovala Spiral z alba Seymour Reads the Constitution, kde se vkusně představil prvním sólem bubeník Jeff Ballard, spoluhráči drželi formu a Ballard lehce vyplul na povrch, ukázal, že je přítomen v plné síle a zase se plynule ponořil do vod vyvážené interakce. Jako třetí zaznělo Blues in C stejnojmenného názvu písně uvedené sólem na kontrabas v těsném závěsu sóla na piano.

 

 

 

Čtvrtá skladba Jeff-Brad Idea se vyznačovala velmi výrazným bubenickým paternem, kdy Jeff hrál šestnáctinový groove střídavě mezi hi-hat na první a ride na druhou šestnáctku jako podklad, na kterém se dělo vše ostatní. Skladba se tak stala velmi charakteristickou a příjemně vystupující s kasičtěji pojatých doprovodů. Pátá píseň patřila všem maminkám k jejich svátečnímu dni nesoucí název If You See My Mother, předešlý tlak klesl a prostor se ponořil do klidné, metličkami ověnčené jazzové balady.

Šestá píseň opět teplotu rychle zvedla. V sále bylo cítit, že posluchači tvorbu Brada Mehldaua dobře znají, takže proslulý Highway Rider ze stejnojmenného alba byl náležitě oceněn. Pokud se pohybujeme v jazzu, nikdo nemůže mít bubeníkovi za zlé, že zvolí jiný typ doprovodu než na nahrávce, kterou má posluchač milionkrát oposlouchanou, ale v tomto případě to byla možná chyba. Bicí měly v sále obecně dost špatný zvuk, který bohužel zde začal velmi nepříjemně vynikat. Basový buben zněl příliš suše, tupě, téměř bez barvy a snare bubínky, které používal Jeff Ballard rovnou dva chraptily jak špatně naladěné rádio opakovaně padající ze skříně. Činely, které jediné zněly příjemně v této skladbě použil Jeff až úplně na konci - na rozdíl od nahrávky - příliš agresivně hraná hi-hat zde přelila skladbu "špínou" zabíjející veškerou poetiku.

Následovala skladba Days of Dilbert Delaney z velmi ceněného alba Ode. Jeff Ballard byl tento večer v ráži a hrál ji s klasicky swingovým doprovodem, velmi ostře a přísně frázoval, takže celá kapela se přizpůsobila a původně zvláštní, zasněná moderní skladba spadla z výšin tvrdě na zem a postrádala veškerou svou vzletnost, což pro někoho mohlo být vtipným osvěžením, pro fanoušky typicky "mehldauovského" zvuku spíš výsměchem. Poslední píseň se nesla ve stylu hard-bopu a nepřinesla nic, co bychom neznali z minulého století. Larry Grenadier zde sice překvapil experimentováním se zvukem svého nástroje, ale před nepříliš invenčním pojetím skladbu stejně nezachránil.

Následoval bouřlivý potlesk, který si trio rozhodně zasloužilo pro svůj přínos současné jazzové/klasické hudbě, ale přece jen standing ovation by soudný člověk čekal po zaznění koncertu, který hýbe historií, což se tentokrát - ač byl koncert velmi kvalitní - rozhodně nestalo.

Sledujte Musicweb na Facebooku:
 

Následovaly dva přídavky, jazzový standard, jehož název si musil pozorný posluchač odvodit sám, poněvadž Brad se neobtěžoval písně uvést a velmi osobitě pojatý cover Hey, Joe, kdy trio pozitivním způsobem potvrdilo, že hudba je buď dobrá, nebo špatná, a že záleží jedině na tom, kdo a jak ji hraje.

Napsal(a):
:DISQUS_COMMENTS

Další články

  • Foto: Joe Louis Walker, Lucerna Music Bar, 12. 11. 2018

    Americký bluesman Joe Louis Walker se podruhé vydal do České republiky, poprvé do Prahy. Nejprve zahrál sólový koncert v pražském Lucerna Music Baru, který se vlnil pod jeho taktovkou, a poté míří jako jedna z hlavních hvězd na šumperský festival Blues Alive. Více se dočtete v naší reportáži. Podívejte se zde na fotogalerii.

  • Sophie Hunger je hudební chameleon

    Jen u málokterého umělce se posluchač dočká tak častých a pozoruhodných zvukových obratů, jako je tomu u švýcarské písničkářky Sophie Hunger. Ta v pražském klubu Palác Akropolis v neděli 11. listopadu představila svoji novou desku Molecules, na níž se více posouvá k elektronickému zvuku.

  • DobBroMan přijede zahrát netradiční blues

    Na své první vystoupení v České republice se chystá netradiční bluesový kytarista a zpěvák vystupující pod jménem DobBroMan. Koncert odehraje v pondělí 19. listopadu v pražském klubu Mandragora.

  • Joe Louis Walker nadchl bluesové fanoušky

    Americký bluesman Joe Louis Walker se podruhé vydal do České republiky, poprvé do Prahy. Nejprve zahrál sólový koncert v pražském Lucerna Music Baru, který se vlnil pod jeho taktovkou, a poté míří jako jedna z hlavních hvězd na šumperský festival Blues Alive.