Paul Brady a Andy Irvine se vrátili o 40 let Doporučený

Když se řekne: "Teď vám zahrajeme skladby z desky, kterou jsme nahrávali před čtyřiceti lety...", ihned si posluchač uvědomí, jaká doba mezitím uplynula. Paul Brady a Andy Irvine desku nahráli přesně před 42 lety a nejen ji přijeli živě představit na pražský koncert v rámci festivalu Struny podzimu. Část hudební historie ostrovního Irska tak přemístili alespoň na jeden večer k nám.

Paul Brady při pražském koncertě v Divadle Archa 17. 10. 2018 Paul Brady při pražském koncertě v Divadle Archa 17. 10. 2018 Foto: David Webr/musicweb.cz

Podvečer na potemnělé rovné pěší zóně, otevřené dveře do barů a hospůdek a snad z každého okna se line nějaká hudba. Idylická atmosféra centra Dublinu - známá Temple Bar - se pro jeden večer ocitla v centru Prahy. Čtveřice výtečných hudebníků a především průkopníků irské lidové hudby odehráli velmi vřelý koncert plný tradice, historie a písničkářství, který patřil do miniturné dvou legend irské hudby - Paula Bradyho a Andyho Irvina. Tito pánové se dali dohromady jen na několik koncertů a jednou z jejich zastávek kromě rodného Irska se stala právě Praha.

Paul Brady je na irské scéně ikona. Působil v kapelách The Johnstons a také v kultovních Planxty, ve kterých působil i Andy Irvine. Po jejich rozpadu se tito hudebníci dali dohromady a natočili v roce 1976 album s jednoduchým názvem Andy Irvine & Paul Brady, které je považováno za jeden z milníků irské folkové hudby vůbec. Do Prahy si s sebou přivezli ještě dva vynikající hudebníky stejného stylu - multiinstrumentalistu Dónala Lunnyho, který do irské hudby zakomponoval řecký nástroj buzuki a během večera bubnoval i zahrál na kytaru, a houslistu Kevina Burkeho

Koncert byl nabitý slovy, oba hudebníci představovali skladby, které následně zahráli, a všechny písně stály nejen na excelentní instrumentalitě a velmi dobrém zpěvu i přes věk obou hlavních aktérů (Bradymu je 71 let a Irvinovi 76 let), ale rovnocenně na příbězích skrytých v textech. V první polovině dvou a půl hodinového koncertu zazněla především jejich autorská tvorba. Například Andy Irvine vyprávěl v jednom textu o své cestě na Balkán, kde před dlouhými roky strávil šest týdnů v lesích. Když se tam před časem vrátil, zjistil, že na místě, kde se dřív ztrácel v hustém lese, vybudovali vysoké domy. Vlivy balkánské hudby byly lehce slyšitelné a oživovaly folkové aranže písní. Andy Irvine jinou skladbou vyznával lásku dívce, za kterou odjel do východní Evropy, ta ale po jejím poslechu neřekla ani slovo. Alespoň si ji ale mohlo poslechnout po skoro 50 letech české publikum. 

Irská hudba ani Irvine a Brady se neobejde bez jasného rytmu, kytar, houslí a vícehlasu. Po krátké přestávce najeli na společnou notu skladeb z jejich již zmíněného alba. Většinou šlo o tradicionály, které dostaly nový háv a přearanžovali je právě Irvine a Brady tak, že dodnes platí za originál. Například irsko-skotsko-anglická skladba Arthur McBride poukázala na tradiční motiv irských skladeb - válku a vojáky. Arthur měl být naverbován do boje proti Francii, ale do války jít nechtěl. Válečné motivy byly přítomné v nejedné písni (Mary and the Soldier, The Jolly Soldier) a objevoval se známý motiv lásky, již právě válka rozdělí a voják neví, jestli nebo jak se vrátí domů. 

 

 

Odkazy na Irsko jako takové písně přímo překypovaly. Zpěváci čerpali ze skladeb z 18. a z 19. století, během kterých se mnoho Irů vydalo do emigrace převážně do Spojených států. Proto mnoho folkových písní nejen v Irsku, ale také v žánrech, jako jsou country nebo bluegrass, vypráví o stesku po domově, o cestách do vzdálených neznámých zemí a o touze po návratu, který se většinou nekoná. I na takové skladby v tento večer došlo a Irvine s Bradym pomyslně pozdvihli čtyřlístek svými slovy a zahrnuli nás mnoha místními názvy, jako například The Streets of Derry, Lough Erne Shore nebo Plains of Kildare, čímž písně ukotvily do jejich domoviny zcela. Melancholickou atmosféru podpořili i kudrlinkovým pěveckým projevem ve stylu Vana Morrisona. 

Sledujte Musicweb na Facebooku:
 

V první polovině došlo i na celou instrumentální, svižnou a energickou skladbu, poté si během večera postupně všichni čtyři hudebníci vystřihli mnohá sóla, čímž potvrdili, jak skvěle a přirozeně jejich hudba působí na posluchače. Tradice naplnila sál Divadla Archa, ale ještě více by jí slušelo neformální prostředí nějaké menší dublinské hospůdky, určitě poblíž Temple Bar.

Dnes již mistři Paul Brady, And Irvine, Dónal Lunny i Kevin Burke se postarali, aby hudební dědictví ostrovního státu pokračovalo a žilo svým životem dál a na tomto koncertu mohli příznivci vidět a především slyšet, jak zní pravá irská hudba se špetkou novějších vlivů. Kdyby nebyl koncert na sezení, a ještě k tomu na ne úplně pohodlných židlích, mnozí by si určitě s chutí i zatančili. Přesně pro takováto jedinečná vystoupení je festival Struny podzimu jako stvořený a tímto koncertem si laťku udržuje pro tento ročník hodně vysoko a navazuje na loňský koncert kapely The Gloaming. 

Napsal(a):
:DISQUS_COMMENTS

Další články

  • FOTO: BLUES ALIVE, DŮM KULTURY, ŠUMPERK, 17.11.2018

    Třetí večer bluesového maratonu pokračoval ve strhující jízdě dnů předešlých. Zahájili jej slovenští Missisippi Mixtape a po nich rozpohybovala publikum strhující skupina Welch Ledbetter Connection. Takovým bonbónkem na pomyslném dortu byla skupina Tamikrest z Mali, kteří přivezli původní africkou hudbu, která se na americkém kontinentě kdysi dávno přetavila v blues. Sice v trochu modernějším, až rockovém podání, ale určitě to byl skvělý hudební zážitek. Kytarové mistrovství nám předvedl Rick Derringer, legenda amerického bluesrocku se svým nepřehlédnutelným bosonohým bubenickým obrem. Posledním vystupujícím byl pestrobarevný Fantastic Negrito, který nenechal posluchače do posledních minut vydechnout a svým strhujícím vystoupením ukončil letošní Blues Alive v Šumperku.

  • Seasick Steve zahraje konečně v Praze

    Již dvakrát svým strhujícím koncertem okouzlil návštěvníky festivalu Colours of Ostrava, letos dokonce na hlavní scéně. Příští rok v březnu se svérázný americký bluesman Seasick Steve, který často hraje na vlastnoručně vyrobené kytary, konečně představí poprvé v Praze.

  • Foto: Blues Alive, Dům kultury, Šumperk, 16. 11. 2018

    Druhý večer festivalu zahájila prostějovská skupina King Bee s velšským zpěvákem a kytaristou Daley B. Williamsem. Reverend Sekou, na fotkách seriózně vyhlížející kazatel, to tady řádně roztočil. Během prvních písní z něj postupně odlétl klobouk, sako, kravata i košile a zbytek koncertu již poletoval tento malý a dredatý mužík po pódiu i pod ním jen v nátělníku. Tak to byla přímo strhující ďábelská mše! Nesourodé seskupení North Mississippi Blues Project trojice bluesmanů RL Boyceho, Kennyho Browna a Roberta Kimbrougha mě už tolik nenadchlo. Závěr večera patřil očekávané hvězdě festivalu, kterou nebyl nikdo jiný než legenda moderního blues, Joe Luis Walker.

  • Foto: Blues Alive, Dům kultury, Šumperk, 15. 11. 2018

    Tak to je pecka! Festival Blues Alive získal nejprestižnější světové žánrové ocenění nazvané Keeping The Blues Alive Award pro rok 2019! Cenu uděluje americká nadace Blues Foundation, přední světová organizace, která se snaží ocenit, uchovat a propagovat blues. Tohle úžasné překvapení na nás čekalo hned první večer.