Mezi nebem a Zemí s jazzovým vizionářem Kamasi Washingtonem Doporučený

Jako předzvěst letního Respect festivalu plného world music se v pražském divadle Archa 23. května představil americký jazzový saxofonista Kamasi Washington se svou kapelou a kdo chtěl být v obraze, co teď v jazzu letí, ten si nenechal koncert ujít.

Kamasi Washington exceloval v pražském Paláci Akropolis Kamasi Washington exceloval v pražském Paláci Akropolis Foto: Dominik Effenberg/musicweb.cz

A jak tedy vypadá současný jazz v Kamasiho pojetí? Nečekejte čistá sóla uhlazených jazzmanů soustředěných jen na své nástroje. Kamasi nabízí exkurze do světa soulu, gospelu, hiphopu, funku nebo elektroniky. Mezi hudebními styly se pohybuje úplně přirozeně, jak naznačují jeho spolupráce s různorodými hudebníky od rappera Kendricka Lamara, Snoop Dogga přes baskytaristu Thundercata, producenta Flying Lotuse až po „klasiky“ jazzu, jako jsou Wayne Shorter nebo Herbie Hancock.

Jeho tenor saxofon na pódiu doplňovali hned dva bubeníci („přivezl jsem dva nejlepší bubeníky na světě“ – o čem se ale dalo pochybovat), trombonista, klávesista, vokalistka a výtečný kontrabasista. Po třetí písni se k suverénní sedmičlenné skupině přidal i někdo speciální. Podle Kamasiho slov ten, který ho naučil všechno, co zná, jeho otec Rickey Washington s příčnou flétnou. Jak naznačuje nejen název jeho posledního regulérního alba The Epic, ale i jeho téměř tříhodinová stopáž, Kamasiho skladby jsou výpravné a dosahují délky téměř dvaceti minut, takže jich během koncertu zaznělo jen pár.

Saxofonista se rozmáchnul i na připravovaném dvojalbu Heaven & Earth, které vyjde 1. června. Koncept díla tvoří podle Kamasiho Země jako svět, kterého je součástí a Nebe představuje vnitřní svět, který je jeho součástí. Na Zemi jsme zažili divokou jízdu během songu Fists of Fury (melodií z kung-fu filmu ze 70. let s Brucem Lee), který zobrazuje život jako boj se svými výzvami a překážkami a do Nebe jsme nahlédli prostřednictvím lyrické The Space Travellers Lullaby, kdy nejen denní snílci cestovali po vlnách hudby vesmírem ke hvězdám. Oproti monumentálně znějícím studiovým nahrávkám představované skladby bez přítomnosti velkého orchestru a početného sboru, který zastoupila jen zřídka vokalistka a klávesista s vokodérem, působily pestřeji a tanečněji.

 

 

Kamasi je velmistr gradace. Energie se do nás valila od prvních tónů a kapela šlapala jak dobře namazaný stroj. Na některé návštěvníky ale byl mohutný zvuk a tlak v každé písni tak vydatný, že se radši přesunuli do předsálí nebo pod balkón, který zvuk tlumil. V paměti utkvěly zejména fenomenální sóla na kontrabas, potažmo klávesy. Sám saxofonista osciloval mezi dvěma extrémními polohami – od zvířecí živočišnosti a vypjatosti až po lyrickou nebo intimní náladu, v sólových pásmech i za doprovodu rytmiky. Lze také ocenit, že až snad na drobné výjimky nehrál téměř vůbec v altissimu – veškerou gradaci dělal v základním rejstříku a dynamicky, jednak hlasitostí a jednak energií, kterou stále více přitápěl pod kotlem.

Celkově se kapela ladně pohybovala od funkových až disko rytmů a vyhrávek, často naivně hravých, přes improvizace v jazzovém duchu až po živočišnost a vypjatost avantgardní (free-jazzové) vlny 60. let. Kompozičně převládal spíše jednodušší přístup - jednoduché harmonie před komplikovanými jazzovými harmoniemi, jak je typické pro moderní jazz. Nechyběly však ani soulové kusy, zejména v podání excelentní zpěvačky a harmonických ploch syntezátoru. Některé skladby by výborně obstály jako soundtrack k filmu, kdy se posluchači v jeho představivosti začne odvíjet obraz putování renegáta bezútěšnou krajinou.

Prohlédněte si také fotogalerii z koncertu

Kamasiho tvorba odkazuje k tak zvanému spirituálnímu jazzu 70. let minulého století, který kombinoval free jazz s disco groovy a popovými melodiemi. Jako absolvent etnomuzikologie evidentně s otevřenou myslí zkoumá možnosti, jak hrát, jak o hudbě přemýšlet a ve své tvorbě nezná žádné hranice. Nejen prostřednictvím své hudební produkce, ale i mezi písněmi se zmiňoval o toleranci, kráse nacházející se v různorodosti (The Truth). „Diversita nemá být jen tolerována, ale oslavována.“ Hudebník tepe do rasismu (nová píseň Black Man), sexismu i bigotnosti. O světlou vizi budoucnosti se musíme zasloužit drobnými skutky sami. Vcelku pozitivní poselství od velmi sympatického a talentovaného hudebníka.

Sledujte Musicweb na Facebooku:
 

Věřím, že Kamasiho vystoupení se svou dynamikou a energií představovalo intenzivní zážitek nejen pro vyznavače jazzové hudby. Po skvělém koncertě dravého a až rockového saxofonisty Donnym McCaslinovi, který vystoupil v Paláci Akropolis 21. května, se Praha mohla dotknout aktuálního hudebního nebe s jazzovým objevem desetiletí Kamasi Washingtonem.

Napsal(a):
:DISQUS_COMMENTS

Další články

  • Soutěžte o 2x1 lístek na koncert Gogo Penguin

    >Vzrušující pulzující jazz ovlivněný elektronikou. Proměnlivé lámané beaty, telepatická souhra a slabost pro hymnické melodie. Pojďte soutěžit o lístky na 3. dubna do Paláce Akropolis na Gogo Penguin! 

  • Soutěžte o 2x1 lístek na koncert Maarja Nuut & Ruum

    Houslistka a zpěvačka Maarja Nuut čerpá z hudby estonského venkova. Z prastarých melodií cítíme návaznost na jazykově příbuzné Finsko, někdy ale znějí písně tak povědomě, že mohly vzniknout i dle české předlohy. Pojďte na koncert 9. prosince do Paláce Akropolis!

  • Egberto Gismonti v Praze ukázal mistrnou hru na kytaru i klavír

    Na festival Struny podzimu zavítal sedmdesátiletý brazilský hudebník Egberto Gismonti. Během jednoho večera v krásných prostorách Anežského kláštera ukázal posluchačům ve dvou koncertech svůj mistrovský um jak ve hře na kytaru, tak i na klavír.

  • Historicky první koncert Buddyho Guye se blíží

    Ve čtvrtek 8. listopadu se splní sen všech českých bluesových fanoušků. V Praze vůbec poprvé zahraje kytarista a zpěvák Buddy Guy, jednoznačný úřadující bluesový král, poslední aktivní pamětník rozkvětu chicagského blues na přelomu 50. a 60. let, velký vzor kytarových es Jimiho Hendrixe, Erica Claptona, Jeffa Becka či Jimmyho Page.